reformační politické myšlení Reformace je termín retrospektivně označující hnutí za náboženskou reformu, která začala okolo roku 1520 a rychle vedla k vytvoření nových církví. Ty na sebe pohlížely jako na "hlasatele pravého evangelia", "restauraci", "reformaci", "renovaci" nebo "obnovu" pravého náboženství, návrat ad fontes, k čistým pramenům biblického křesťanství, zbaveného porušení a nánosů doby.
Hlavním cílem reformátorů dvacátých let šestnáctého století (mezi nejslavnější patřili Luther, Melanchthon, Zwingli, Oecolampadius, Bucer a Farel) byla vnitřní konverse jednotlivců od "falešného" k "pravému" náboženství. Podle názoru reformátorů to, co v té době bylo považováno za církev, byla směs aristotelovských (a tedy pohanských) představ o ctnosti a papežských výmyslů.
Podle jejich výkladu učila římská církev věřící, že se musí snažit "zasloužit" si spásu "dobrými skutky", zejména praktikami a rituály za tímto účelem předepsanými. Podle reformátorů je to nesplnitelný úkol, protože opravdu dobré skutky předpokládají dobrou vůli, které padlá lidská povaha není schopna.
Pravé biblické učení podle jejich výkladu tvrdí, že lidská přirozenost je zcela neschopná zasloužit si spásu jako "odměnu" za dobré chování; naopak Bůh "přijímá" hříšníky bez ohledu na jejich špatnost skrze své milosrdenství a Kristovu oběť. Konverse od falešného k pravému náboženství je umožněna mocí evangelia, které ti, jež si Bůh vyvolil, přijímají ve víře, to jest v důvěře ve spasitelnou milost Boží. Odtud pocházejí hesla reformace "spása skrze víru" a "křesťanská svoboda" (název jednoho z nejslavnějších Lutherových pamfletů, 1520). Křesťan je osvobozen z pout nesplnitelných povinností, falešných učitelů a neoprávněných "autorit".
Jediným nevyhnutelným "vnějším" předpokladem pravého náboženství je hlásání slova Božího, které si všichni musí sami pro sebe vyložit. Ostatní "vnější" prostředníci, opatření a záležitosti jsou důležité jen potud, pokud podporují či zabraňují šíření Slova.
Ačkoli všichni první reformátoři chtěli, aby vládci sloužili reformaci, nikdy nepovažovali za svůj úkol vytvořit teorii politického uspořádání. Podle běžného rozdělení, o které se opírali, byl jejich zájem "duchovní", nikoliv "časný" ("světský"), i když o tom, jaké záležitosti budou patřit do té či oné skupiny, rozhodovali sami. Toto rozdělení na duchovní a světské bylo později nahrazeno stejně děravým rozdělením na "náboženství" a "politiku" (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ a CÍRKEV A STÁT).
Politika a náboženství však byly neoddělitelně spojeny v běžných opatřeních a předpokladech doby. Nečinil se obvykle žádný jasný rozdíl mezi hříchem a zločinem, takže například cizoložství a hereze byly zločiny trestané podle občanského zákona. Podobně společenské povinnosti poddaných zahrnovaly povinnosti náboženské, a naopak pravověrnost, zbožnost a morálka poddaných byly běžným předmětem zájmu světských vládců. Navíc byla církev součástí všech křesťanských státních systémů, měla své vlastní úředníky, soudy, zákony a tresty, které byly závazné pro všechny křesťany, a také se těšila řadě privilegií a imunit. Každá náboženská reformace se proto nutně dotýkala státního uspořádání křesťanských zemí.
To se stalo zřejmé, jakmile došlo ke konfrontaci mezi "pravým náboženstvím" a papežským úřadem a jeho zastánci. Duchovní i časná autorita papeže byly těžce zkompromitovány velkým schizmatem a konciliárnim hnutím, skutečným nebo předpokládaným nedostatkem vědomostí, morálky a oddanosti pastýřskému poslání mezi duchovními v celé struktuře, od farních kněží až po papeže, a dřívějšími zásahy světských vládců do církevních záležitostí (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Přesto papežství zůstávalo pro všechny viditelným symbolem universálního, nadnárodního charakteru církve.
Zároveň však bylo bezpochyby hlavním stanem falešného náboženství a první překážkou reformace, takže reformátoři okamžitě začali popírat papežské nároky na duchovní a světskou moc. Tvrdili, že církev je v pravém" biblickém smyslu "kongregací", "společenstvím" či "shromážděním" všech vyvolených (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ), sjednocenou vládou Krista a společnou vírou. Tato definice zachovává universalitu Kristovy církve (což je jeden z postulátů Písma), ale popírá, že by papežská hierarchie byla nutnou podmínkou této universality. Reformátoři také odmítali "římské" rozdělení křesťanů na dvě třídy, na "stav" duchovní (vládnoucí) a laiky (poddaný), a podpůrné učení, že takzvaný "náboženský" (klerikální) život je záslužnější, lepší z hlediska skutků, než všechna ostatní křesťanská poslání. Podle reformátorů si všichni křesťané zaslouží stejnou duchovní úctu. Tuto myšlenku polemicky formuloval LUTHER jako "kněžství všech věřících".
Vzdělané duchovenstvo zabývající se kázáním je nutné, ale jeho hlavním úkolem je učit, takže neexistuje rozumné ospravedlnění pro existenci takového množství kleriků, jejich bohatství, světské. moci či vyjmutí z pravomoci soudů. Antiklerikalismus reformátorů získal značný ohlas veřejnosti. Církev je v tomto pojetí "neviditelná" a překračuje hranice jakéhokoliv organizovaného společenství existujícího ve světě. Nic se tu nepraví o uspořádání "viditelné církve" jako organizovaného pozemského společenství složeného jak z pravých, tak z formálních křesťanů (viz AUGUSTIN). Pouze se tvrdí, že takováto církev bude "kongregací" nebo "společenstvím", nikoliv hierarchií. Anabaptisté dali tomuto tvrzení další význam: církev musí být dobrovolné sdružení složené jen z těch, kdo prožili obrácení, s křtem v dospělosti či "novým křtem" - odtud i název anabaptisté (novokřtěnci) jako vnějším znakem členství. Tyto "shromážděné církve" vyvolených byly uzavřené a soběstačné společnosti, které se zcela oddělovaly nejen od existující církve, ale také od státu a světského poddanství. Anabaptisté obecně uznávali světskou vládu jako Boží opatření, ale jen pro nespravedlivé, a popíraIi její moc nad svými kongregacemi. Někteří dokonce hlásali, že Meč Gako symbol moci) přešel nyní do rukou Vyvolených. Církev jako dobrovolné sdružení byla myšlenka naprosto protikladná existujícímu uspořádání a přesvědčení, úzký vztah k osvobozovacím, rovnostářským a konversionistickým tendencím v myšlení prvních reformátorů (vizLUTHER ) dovoloval jejich odpůrcům klást jim za vinu anabaptistická povstání, vzpoury poddaných a celkovou politickou neposlušnost. Reformátoři na tato obvinění reagovali opětovným zdůrazňováním svého původního učení, že světská vláda je Boží ustanovení, že politická poslušnost existující moci je křesťanská povinnost a že pasivní odpor proti zákonům a příkazům bezbožných vládců je to jediné, co je dovoleno (viz AUGUSTIN); základní doktrina evangelia, doktrina křesťanské svobody, je nejen daleka toho, aby snižovala autoritu světských vládců, ale dokonce ji ještě zvyšuje tím, že nutí duchovní k téže politické podřízenosti, jaká je předepsána všem křesťanům. Nejoblíbenějším dokladem těchto myšlenek byly pro reformátory list Římanům, kapitola 13, a 1. list Petrův, kapitola 2. Pro orthodoxní reformátory byla tedy světská moc definující a konstitutivní cha"rakteristikou politického zřízení. V každém případě byl prostý lid Evropy (kterého reformátoři, zejména Luther a Kalvín, uměli tak výborně využívat) zvyklý ztotožňovat politická společenství se svými pány nebo formou vlády (říše, království, kurfiřství, knížectví, vévodství atd). Abstraktnější pojmy jako společenství nebo politické uspořádání samozřejmě existovaly, ale pojem ."stát" jako označení politického společenství byl v severní Evropě neznámý až do šedesátých let šestnáctého století a v Německu ještě . déle. Jednoduše řečeno: autorita světských vládců nevyvolávala v evangelících žádné pochybnosti.
Reformační theologové definovali církve jen jako kongregace nebo - s použitím jejich typicky polemické řeči - jako něco, co nebylo ustaveno Římem. Tak zůstalo nejasné, kdo je teď oprávněn reformovat církve či jednat jejich jménem. Existovali tři možní kandidáti: soukromé osoby, duchovenstvo a panovníci. Reformace prováděné soukromými osobami vždycky skončily společenskými nepokoji a vznikem sekt. Výsadní postavení duchovních v církvi bylo reformační theologií zavrženo. Nově vzniklé evangelické církve tedy závisely na panovnících, kteří jim poskytovali ochranu proti papežencům zvenčí a anabaptistům zevnitř; ostatně "falešné náboženství" bylo chráněno zákony a ustanoveními, které mohl řádnou cestou změnit jen světský vládce. Proto bylo předem dáno, že právě panovníci budou dohlížet na průběh reformace. Reformátoři je k tomu od začátku povzbuzovali víceméně ad hoc vymyšlenými teoriemi, že panovník je vlastně "nouzový biskup", "představitel" křesťanské kongregace, nebo prostě křesťan, který je náhodou v postavení, které mu umožňuje použít světskou moc k duchovním účelům. Tvrdili, že řád a organizace církve jsou adiafora, tedy věci, o kterých Bible mlčí (s výjimkou vyžadování slušnosti a řádu), a že spadají do pravomoci světských vládců udržovat "vnější" klid a pořádek. Hlavním cílem reformací podporovaných vládou nebo pod vládní ochranou bylo politické uspořádání neuznávající žádnou nadřízenou duchovní autoritu kromě Písma ani povinnou příslušnost k evangelické církvi pro poddané evangelických knížat či správců. Raně reformační theologie neznala důvod, proč by se "církve" měly krýt s politickým uspořádáním. Ctižádostí prvních reformátorů bylo reformovat celé křesťanstvo: nepředpokládali, že se reformované země postaví proti papežským a odmítli uznat trvalost či dokonce oprávněnost rozdílfl vyznání mezi sebou. První krok k oficiálnímu přijetí tohoto stavu bylo zavedení (možná Melanchthonem) myšlenky "křesťanského společenství národů".
Evangeličtí světští panovníci jmenovali věřící do úřadů ve "svých" církvích a určovali, které doktriny a praktiky jsou ve shodě s Písmem. Reformátoři nikdy nechtěli zavést politickou kontrolu učení a obřadů: důvěřovali samovykladačskému a jednoznačnému charakteru biblických textů, které jsou jediným "pravidlem víry". Až pozdě si uvědomili, že jejich církve potřebují určitou dávku politické nezávislosti, a tedy nezávislé zprostředkovatele (reformované duchovenstvo), kteří by jednali jejich jménem. Ale tehdy už byli panovníci naprosto neochotni vzdát se moci nad církví, a kongregace, kterým se líbil reformační antiklerikalismus, se nechtěly znovu podřídit církevní moci, ať by byla sebevíc evangelická. V roce 1531 byli jak Zwingli, tak Oecolampadius už mrtvi, Luther očekával v zoufalství svou poslední hodinu a nebyl už schopen organizovat hnutí; navíc byl jeho postoj k moci evangelických knížat a správců nad církví vždycky kladný. Nejúspěšnější, i když jen částečně, byl při znovuvytvoření jisté míry církevní nezávislosti Kalvín a jeho následovníci, zejména v Ženevě, Francii, Holandsku a Skotsku. Cílem jejich snah byla spolupráce, relativně rovnocenná, mezi "božími služebníky" a "božími úřady". Žádný orthodoxní reformátor se nikdy nezabýval myšlenkou církve jako soukromého sdružení.
Obrácení od falešného k pravému náboženství bylo původně považováno za působení Boha v duši člověka skrze hlásané Slovo bez jakýchkoliv narážek na použití násilných donucovacích prostředků. Luther napřI1dad ve spise O světské vrchnosti (1523) trval na tom, že víru nelze vynutit a že pronásledování k ničemu nevede. To by mohlo vést k náboženské toleranci. A však orthodoxní reformátoři, i když neochotně, nakonec připustili přinucování v náboženství, částečně proto, že mohli vždycky donucování považovat za směřující nikoliv proti falešné víře jako takové, ale proti jejím zhoubným vlivům na řád věcí veřejných.
Protože si katolická knížata činila stejný nárok na moc nad svými poddanými a cítila se oprávněna zakázat reformní učení, obřady a literaturu a zničit "herezi" na svém území a gokonce i mimo ně, bylo všechno připraveno pro dlouhé období náboženských válek a pronásledování. Ve Svaté církvi římské toto období skončilo Augsburským mírem v roce 1555; princip, že poddaní by měli přijmout víru svých vládců (cuius regio eius religio), byl formulován až na konci století, ale byl implicitně přítomen už v Pacifikaci, která však byla odmítnuta katolickou protireformací jako politikum podřizující náboženství čistě časným zájmům. Francie se pohybovala mezi pronásledováním, tolerancí a občanskou válkou (od roku 1560) až do devadesátých let šestnáctého století.
Důraz, který reformátoři kladli na povinnost prostých křesťanů poslouchat světské vládce, byl zásadní, ale ne vždycky ho bylo možno respektovat. Při neurčitých a překrývajících se hranicích pravomocí jednotlivých evropských politických systémÚ se často stávalo, že reformace měla podporu některých představitelů daného politického systému, zatímco jiní byli jejími odpůrci. V takových případech byly silné důvody, jak obranné, tak vycházející z náboženského přesvědčení, k Wedání způsobu, jak ospravedlnit politický (to jest organizovaný a často ozbrojený) odpor, a jak Lutherovi, tak Kalvínovi nástupci ho našli, i když podpora ze strany jejich duchovních učitelů byla problematická. To znamenalo položit si otázky, kterých si už dlouho byla vědoma politická teorie, ale které reformátoři zpočátku přehlíželi. Například je-li dáno, že veškerá zákonná moc pochází od Boha, platí to pro lid nebo pro úřady, a přímo nebo zprostředkovaně? A jaký je rozsah moci králů nebo císařů nad "nižšími úřady", jednotlivými nebo kolektivními, a nad lidem jako celkem? Odpovědi na tyto otázky bylo třeba hledat v dílech scholastických theologů a právníků, které reformátoři zavrhli ve prospěch Bible jako nejvyšší autority ve všech otázkách, včetně politických.
Evangelické argumenty pro odpor se sobě velmi podobají. Otázka odporu byla vždycky nejprve formulována jako právně historický problém, kdo má podle zákona moc vládnout komu. Bez diskuse se předpokládalo, že positivní (v tomto případě obyčejové) právo řekněme Svaté říše římské nebo Francie je pro evangelíky závazné. Tak Francois Hotman věnoval svou Francogallii (1573), publikovanou krátce po masakru bartolomějské noci, z velké části tomu, aby ukázal, že v minulosti svrchovanou moc nad francouzským královstvím vykonávaly generální stavy, které dříve dokonce volily krále. Zde existoval implicitní předpoklad, že "starobylé právo" má daleko větší autoritu než cokoliv, co vzniklo v poslední době. Velmi podobný argument používali lutheráni od roku 1530 o relativní moci císaře Svaté říše římské a zákonů, "nižších" úřadů a institucí Říše. Také Kalvín ve své Instituci křesťanského náboženství dovolil "lidovým úřadům", aby se postavily na odpor tyranům, a opatrně se odvolával na generální stavy jako příklad. Francouzští hugenoti v šedesátých letech šestnáctého století skrývali svou politickou a vojenskou činnost pod tuto výjimku z pravidla "pasivní poslušnosti", s Kalvínovým váhavým souhlasem za jeho života, a vydávali generální stavy a knížecí rod za "nižší úřady" autorizované francouzskými "starobylými zákony". Avšak ani Hotman se nespokojil pouze s historickou argumentací, která by interpretovala starobylé uspořádání Francie jako původní versi "smíšené vlády" upřednostňovanou nejlepšími antickými filosofy. Jiní teoretikové odporu, zejména Théodore de Beze (Kalvínův následník v Ženevě), George Buchanan a Philippe du Plessis-Momay tvrdili, že královská vláda, jako jiné formy vlády, pochází z nerovné smlouvy, ve které "lid" souhlasí, že bude poslouchat vládce pod podmínkou, že mu bude vládnout ve shodě s Božími a lidskými zákony. V tomto kontextu vznikl termin "základní zákony" (snad ho vytvořil de Beze), který měl odlišit zákony specifikující podmínky moci vládce. Pokud by král porušil tuto smlouvu, "lid" nebo spíše jeho zástupce, "nižší úřad", by mu mohl vzít moc, kterou mu svěřil. Otázkou zůstalo, zda je vůbec monarchie žádoucí formou vlády nebo ne. To, co bylo považováno za chaotické důsledky tohoto učení o "odporu proti tyranii", se střetávalo uvnitř i vně reformních kruhů s učením o SVRCHOVANOSTI a dědičné a Bohem dané monarchii (viz BOŽSKÉ PRÁVO KRÁLŮ). HMH

odkazy (
Viz také KALVÍN a LUTHER)
literatura
Franklin, J.H.: Constitutionalism and Re~'istance in the Sixteenth Century. New York: Pegasus, 1969.
Skinner, Q.: The Foundations oj' Modem Political Thought, sv.II: The Age oj' RefiJrmation, Cambridge: Cambridge University Press, 1978.